Díky celosvětovým programům pro podporu očkování se podařilo v minulém století radikálně snížit výskyt spousty velmi nebezpečných nemocí dětského věku. Někdy až do té míry, že se některá infekční onemocnění v populaci téměř vůbec nevykytovala nebo byla úplně eradikována. V České republice se jednalo například o černý kašel, dětskou obrnu, spalničky, zarděnky nebo příušnice. Bohužel v současné době narůstá trend zpochybňování přínosů očkování, což zvyšuje podíl neočkované populace. Zvyšuje se tak riziko opětovného rozšíření nákaz, na které jsme již téměř zapomněli.
Očkování představuje prostředek preventivní ochrany proti vybraným nebezpečným nákazám. Povinná očkování jako prostředek kolektivní imunizace stojí na sdílené odpovědnosti všech členů společnosti. Jedná se tedy o jakousi solidaritu všech osob, které se podrobují očkování, aby ochránily zdraví celé populace. Dostatečná proočkovanost populace poskytuje ochranu i těm osobám, které se z různých závažných zdravotních příčin, očkování podrobit nemohou. Zamezení šíření epidemií nebezpečných infekčních onemocnění v populaci je jakýsi vyšší celospolečenský zájem, a jako takový by měl jednoznačně převažovat nad individuálním zájmem svobody rozhodování. Bohužel ve většině případů jsou důvodem k odmítání očkování nepravdivé a poplašné zprávy, které jsou šířeny často prostřednictvím sociálních sítí nebo e-mailových zpráv (tak zvané „hoaxy“). V ČR se očkuje pouze registrovanými a povolenými vakcínami, jejichž bezpečnost je ověřována řadou studií. Pokud rozhodujeme v otázkách zdraví svého nebo svých dětí, měli bychom se vždy rozhodovat na základě ověřených a pravdivých informací. K tomu účelů je vhodné využívat důvěryhodné informační zdroje, jako je v České republice například Národní zdravotnický informační portál, dostupný na webové adrese: https://www.nzip.cz/.
Pro ilustraci významu vakcinace se můžeme podívat do historie vývoje výskytu infekčních onemocnění a rozvoje očkování. V historii lidstva se epidemie či dokonce pandemie vyskytovaly od nepaměti. Jmenujme například opakované pandemie moru a chřipky či epidemie pravých neštovic, které měly za následek stovky milionů obětí. Díky pokroku v metodách léčby, zvýšení kvality poskytování zdravotních služeb, ale zejména díky očkování, úmrtnost na infekční onemocnění výrazně klesla. Na přelomu tisíciletí byly infekční onemocnění příčinou 19 % úmrtí na světě. V rozvinutých zemích se však jednalo pouze o 1 %, zatímco v chudých oblastech s nízkou úrovní zdravotní péče a nedostatkem lékařského vybavení, včetně očkovacích látek, to bylo dokonce i 40 %. Odborné odhady mluví o ušetřených životech jednoho milionu osob v Českých zemích díky zavedení očkování. Například v roce 1919 umíralo na infekční choroby 471 osob/100 tis. obyvatel. V roce 1948 již to bylo 122 osob/100 tis. obyvatel a v roce 1989 to bylo 3,79 osob/100 tis. obyvatel. Úmrtnost na infekční onemocnění dle statistik klesla mezi lety 1919 a 1989 o 80 %. Důvodem bylo kromě očkování samozřejmě také zlepšení výživy obyvatel a zlepšení dostupnosti zdravotní péče. Konkrétní význam očkování můžeme demonstrovat na příkladu očkování proti záškrtu. V roce 1945 v Československu na toto onemocnění zemřelo přes tisíc osob. V roce 1946 se započalo s očkováním, což snížilo úmrtnost na toto onemocnění o 56 % již v následujícím roce. Od roku 1969 nebylo až do roku 2024 zaznamenáno žádné úmrtí na toto onemocnění. Od roku 1995 do roku 2022 nebylo onemocnění záškrtem v ČR evidováno vůbec. Po 27 letech se od roku 2022 začínají ve statistikách opět objevovat jednotky případů tohoto infekčního onemocnění ročně, s tím, že jejich množství narůstá a od roku 2024 je záškrt v české republice bohužel spojen opět také s úmrtím. Zde lze jako hlavní příčinu jednoznačně uvést zvýšený pohyb osob z regionů s vyšším výskytem záškrtu a klesající proočkovanost české populace. V okolních evropských státech byl zaznamenán obdobný trend výskytu záškrtu.
Z výše uvedeného je jasně patrné, že očkování proti onemocněním, která mají vysokou smrtnost nebo jsou spojena s častými závažnými následky, významně pozitivně ovlivnilo kvalitu veřejného zdraví v České republice.
Povinnost podrobit se stanoveným pravidelným očkování je zakotvena v § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon 258“) pro všechny osoby, které mají na území České republiky trvalý pobyt, ale také pro cizince, jimž byl povolen trvalý pobyt nebo i přechodný pobyt na dobu delší než 90 dnů. Rozsah pravidelného stanoveného očkování stanoví na základě § 45 odst. 2 zákona 258 vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů. Z této vyhlášky tedy vychází aktuálně platný očkovací kalendář zahrnující mimo jiné například očkování proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, spalničkám, zarděnkám či příušnicím. Mimo povinnost očkování lze uplatňovat také model nepřímé povinnosti. To je například omezení přístupu neočkovaných dětí do kolektivních zařízení. Smyslem tohoto opatření je ochrana před šířením závažných infekcí v prostředí, kde dochází k intenzívnímu styku citlivých jedinců nízkého věku.
Toto opatření vyplývá z ustanovení § 50 zákona 258, který stanoví, že povinnost přijímat pouze očkované děti mají nejen všechny státní mateřské školy, ale také všechna obdobná soukromá zařízení. Výjimkou jsou pouze taková zařízení, do kterých je docházka povinná a dále zařízení, do jejichž péče jsou děti svěřovány na základě rozhodnutí soudu. Jedná se o různá zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy.
Doklad o provedení pravidelného očkování pro účely prokázání se dané instituci nebo doklad o tom, že je dítě proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro kontraindikaci, musí být vydaný poskytovatelem zdravotních služeb v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, tj. pediatrem. Z tohoto pohledu tedy není možné akceptovat potvrzení očkování nebo kontraindikace jiným lékařem.
Smyslem výše uvedené právní úpravy je chránit zdraví dětí v souvislosti s navštěvováním kolektivních zařízení. Jedná se o celospolečenský zájem, jehož cílem je zamezení šíření epidemií nebezpečných infekčních onemocnění v populaci.
Zpracovala: Ing. Kateřina Pilařová - vedoucí oddělení hygieny dětí a mladistvých - západ
